Měna může být otázkou ekonomickou či politickou. Pro mě je měna otázkou národní identity. Úplně stejně, jako národní jazyk. Pokud si to nemyslíte, prosím, máte k tomu zajisté řadu dobrých důvodů. A v poslední době jich zaznělo z médií dostatek...měly však jeden společný nedostatek. Postrádaly kousek srdce. A tak mi dovolte prosím ukázat ještě jeden úhel pohledu. Ten lingvistický a zároveň můj srdeční. Který je národní jazyk Evropské unie? Správně. Bohužel žádný. Který je národní jazyk USA? Sice úředně také žádný, ale v současnosti stále angličtina. Mám jí rád, je to jazyk jednoduchý až prostoduchý, stejně jako myšlenky, které se v ní dají tvořit. Takže Američané mají svůj jazyk a ostatní se ho musí naučit. A proč Evropa tak upadá, resp. je spíše ve vleku změn namísto, aby je určovala? Je to jednoduché. Když se chceme mezi sebou domluvit, nezbývá než svůj bohatý národní jazyk přeložit do jiného, často zjednodušujícího jazyka. A to vede k porozumění pouze zdánlivému, ale nikoliv skutečnému. Nemůžeme se spolu domluvit, protože neumíme, a ani bychom neměli, tak rychle změnit svoje myšlení. Víte jak se francouzsky řekne „To v žádném případě?“ Například takto: „oui, peut-etre, s'il vous voulait, on peut discouter encore, quand le temps est plus beaux“. Čili „ano, možná, pokud si to přejete, mohli bychom se o tom znovu pobavit, až bude vhodnější chvíle“. Takže zatímco Američan prostě řekne „No“, popř. „No way“, v Evropě nejdříve rozvíjíme vztah a pak teprve business. Má to svoje výhody i nevýhody. Transformace jsou spíše sametové a dohánění Ameriky trvá už od dob francouzské revoluce. Snad jsem vás tedy přesvědčil, že českou korunu by bylo dobré udržet, alespoň do té míry a doby než se v Evropě sjednotíme na daleko prostších tématech a termínech.