V pátek dopoledne jsem projížděl Karlínem na růžovém kole s poetickým jménem Divizna z jednoho meetingu na druhý. Rekola miluju a v kombinaci s Lítačkou obzvlášť. Na rohu ulic Peckova a Křižíkova jsem z kola sesedl, protože jsem chtěl zbytek cesty dojít pěšky. Aby kolo na chodníku nepřekáželo, začal jsem ho rovnat vedle zaparkované motorky. Jenže pak jsem si všiml, že už je docela dost hodin a možná by bylo pro mě lepší trasu dojet, abych nepřišel pozdě. Než jsem ale stihl opět nasednout, vynořil se odnikud pán s brunátným výrazem ve tváři a zasupěl: “proč to kolo opíráte o motorku?!!” Zřejmě byl jeho nablyštěný milášek plecháček v bezprostředním ohrožení, protože vzápětí kolo popadl a zvedl téměř nad hlavu. Vypadalo to, že ho zahodí do dáli, jako Imrich Bugár svůj disk na mistrovství světa v v roce 1983. Nakonec ho jen pevným krokem odnesl na druhou stranu chodníku a tam s ním praštil ke sloupu značky. V tu chvíli se o slovo přihlásilo moje bojové umění. Po létech tréninku mentálního i fyzického a samozřejmě občasných pochybností jestli to karate vůbec funguje, nastala zkouška ohněm. Čas v tu chvíli zhoustl jako med a já se stal pouhým pozorovatelem toho, co moje tělo dělá samo od sebe, bez rozhodování, bez myšlení. Vidím, že k pánovi a k přeparkovanému kolu kráčím klidným tempem a zatímco ho rovnal ke sloupku, slyším, jak téměř šeptám: “promiňte, já jsem se rozhodl, že na tom kole ještě kousek pojedu” “tak ho neopírejte o motorku” trval nasupeně na svém. “To je vaše motorka? Ta je ale krásná!” Můj vlastní klid v duši mě úplně dostal. Necítil jsem vůči tomu muži vůbec nic negativního. Jen jsem pozoroval jeho vnitřní utrpení a zápas a vlastně mi ho bylo líto, že je v zajetí vzteku a nedokáže jinak. Ve skutečnosti se nedělo vůbec nic, nikdo a nic nebylo ohrožené. Uvnitř mě nebyl nikdo, kdo by chtěl bojovat a tak pán neměl s kým a svými slovy pouze máchal do prázdného prostoru. Než jsem odjel, zeptal jsem se ho, jestli je z toho obchodu, ze kterého vyšel, protože ten paradox nešel přehlédnout. Byl to Gentleman’s Store.
A co z toho plyne? Že jemnost vždy nakonec překoná tvrdost. Že jediným soupeřem jsme si ve všech situacích my sami. A že sensei Hokama z Okinawy měl pravdu, když mi říkal: “when your enemy is hard, you must be soft…otherwise there is violence”. Moc si přeju, abychom všichni muži tuto moudrost jednou našli, přijali a ukončili boj. Pak konečně i na poli businessu nahradíme nesmyslné soupeření tvořivou spoluprací, jak jsem psal v Umění ne-války I. Pak konečně přestaneme považovat za velikány ego-lídry, kteří za sebou nechají 3 milióny mrtvých, jak ukázal (jinak skvělý) film Napoleon. A pak konečně ukončíme boj i na bitevním poli, jak jsem psal v Umění ne-války II., nebudeme muset pálit stamiliardy státního rozpočtu za hromady létajícího šrotu a trvalý mír přestane být iluzí.